Fokus Film 2017

filmy, diskuze, workshopy, koncerty (30. 9. - 2. 10. 2017 SEMILY)

Středa

Okhwan: Nemožné je možné

15:30
Režie: Marek Mackovič
Místo: Kinosál
Délka: 71 min

Dokumentární | Slovensko, 2016, 71 min

Režie: Marek Mackovič | Scénář: Marek Mackovič | Kamera: Martin Štrba | Hudba: Roman Ferianc

Dokument Marka Mackoviče je příběhem muže, který na kole překonává hranice kontinetů a fyzických sil na své cestě za snem o sjednocení Severní a Jižní Koreje. 10 roků, 6 kontinentů, 192 zemí.

Hlavním hrdinou snímku je korejský právník, cyklista, naivní snílek a zapálený aktivista v jednom – Okhwan. Zvolil si misi, která se blíží nemožnému: projezdit na kole celý svět, a upozornit tak na téma rozdělení vlastní země nesmyslnou hranicí mezi Severní a Jižní Koreou. Únos, extrémní hladovka před londýnským parlamentem v době parlamentních prázdnin nebo absolvování Pražského maratonu bez jakékoliv přípravy představuje jen malý výčet z řady příhod, které Okhwana provázejí během jeho symbolického boje. Boje, který přerostl do absurdních rozměrů a zároveň ukázal, že i naivní představa může mít při velké odvaze a odhodlání svůj smysl. Film je celovečerním debutem mladého dokumentaristy Marka Mackoviče, který byl spolurežisérem projektu Ridleyho Scotta Life In a Day, jenž byl uveden i na festivalu v Sundance.


Divoké včely

17:00
Režie: Bohdan Sláma
Místo: Aula
Délka: 94 min

Komedie / Drama | Česko, 2001, 94 min

Režie: Bohdan Sláma | Scénář: Bohdan Sláma | Kamera: Diviš Marek | Hrají: Zdeněk Raušer, Tatiana Vilhelmová, Marek Daniel, Vanda Hybnerová, Pavel Liška

Celovečerní debut Bohdana Slámy Divoké včely leccos z režisérovy pozdější tvorby předznámenávají, za všechny motivy by šlo jako ten nejnosnější vybrat fakt, že své postavy už nikdy neopustil. V každém nadcházejícím díle se pohybují půl-na-půl bizarní figurky a polointelektuálové, sevření prostředím a komunitou a podrobeni navyklému selskému rozumu, jinými slovy, užívání mozku v patřičných mezích. Divoké včely pak představují možná nejzvláštnější pavučinu drobných osudů zoufalých lidí ze skromné vesnice na Bruntálsku. Podobně jako v Mistrech jsou i obyvatelé Jiříkova determinováni nehostinným okolím a ekonomickou bažinou. Právě „zavření“ příběhu do osady kdesi „za civilizací“ činí z Divokých včel nejupřímější a nejautentičtější Slámův film. Ač je na jeho pozdějších filmech znát o poznání větší profesionalita a myšlenková šíře (na čemž se výrazně podepisuje fakt, že s každým dalším filmem je přesunut děj do větší a větší obce), debut je z celé tvůrcovy filmografie vůbec nejmenším scenáristickým konstruktem. Z hlediska míry radikálnosti sociálního realismu a prezentace tzv. chcípáctví se – vedle Mistrů Marka Najbrta – jedná o naprosto zásadní tuzemský snímek. Zatímco tam, kde je Najbrt sžíravě satirický, Sláma zůstává spíše pozorovatelský a dobře se bavící.

Jaromír Franta


Otrávené světlo - TMA live

19:30
Režie: Jan Stanislav Kolár, Karel Lamač
Místo: Kinosál
Délka: 61 min

Němý film s živou hudbou

Krimi / Drama | Československo, 1921, 61 min

Režie: Jan Stanislav Kolár, Karel Lamač | Scénář: Jan Stanislav Kolár, Karel Lamač | Kamera: Otto Heller | Hrají: Karel Fiala, Anny Ondráková, Karel Lamač, Jindřich Lhoták, Emil Artur Longen

V roce 1921 natočili Jan Stanislav Kolár s Karlem Lamačem jeden z nejpozoruhodnějších titulů českého němého filmu. Otrávené světlo vypráví dobrodružný příběh krádeže plánů převratného vynálezu, které padnou do rukou proradného zločince Durka (E. A. Longen). Překazit jeho počínání a zabránit tak zkáze se pokouší hlavní hrdina Milan Bell (Karel Lamač) za pomoci krásné Anny (Anny Ondráková). Pátrání po tajemném padouchovi a objasňování celého zločineckého plánu přitom obestírají výjimečně podivné okolnosti. Jaká je vůbec Durkova identita? A co se stane, když je ve vzduchu cítit mandlová vůně?

Otrávené světlo se stalo jedním z nejvýraznějších a nejpůsobivějších děl přejímajících zahraniční vzory do tuzemského prostředí. Kreativně silná filmařská skupina sdružená kolem dvojice Kolár-Lamač, do níž patřili ještě zejména hvězdná herečka Anny Ondráková a kameraman Otto Heller, vytvořila poctivou detektivku hollywoodského střihu. Normy hollywoodské produkce, pečlivě odkoukané technicky zdatným Lamačem, se projevují zejména ve způsobu dynamické práce s prostorem, rámováním nebo střihem. Zároveň ale představuje vypravěčsky neuvěřitelně promyšlené a sevřené dílo, které důmyslně pracuje s tříštěním časoprostorových vztahů nebo distribucí důležitých informací.

V kontextu němé filmové produkce na našem území se snímek zařazuje do linie několika málo kosmopolitně pojatých počinů s ambicemi proniknout na zahraniční trhy a oslovit tamější publikum. Vyniká především Kolárovým narativním perfekcionismem, řemeslně precizním a nesmírně dynamických stylem a rovněž nastupující hvězdnou dvojící Lamač-Ondráková. Otrávené světlo je dravějším, ale neméně okouzlujícím sourozencem paralelně natáčeného Příchozího z temnot uvedeného na Fokus Festu před dvěma lety.

TMA je jednočlenný elektronický projekt producenta a programátora Tomáše Martínka. Do své hudby přináší TMA celou řadu rozmanitých poloh a nálad, přičemž ta ale zároveň nikdy neztrácí na dynamice a matematické přesnosti. Při svých živých vystoupeních využívá působivou vizuální složku, o čemž přesvědčil například v letošním roce na festivalu Colours of Ostrava. Pro připravované DVD Národního filmového archivu pracuje na své zatím největší výzvě – přípravě původního soundtracku ke snímku Otrávené světlo.

V Semilech dojde k jedinečné události, protože na Fokus Festu 2017 představí propojení filmové projekce s vlastní hudbou vůbec poprvé naživo!

Čtvrtek

...a jitra jsou zde tichá

10:00
Režie: Stanislav Rostockij
Místo: Kinosál
Délka: 188 min

Drama / Válečný | Sovětský svaz, 1972, 188 min

Režie: Stanislav Rostockij | Kamera: Vjačeslav Šumskij | Hrají: Irina Ševčuk, Jelena Drapeko, Andrej Martynov, Vladimir Sergejevič Ivašov, Igor Kostolevskij

Mnoho válečných filmů nejen sovětské provenience reflektuje nefalšované mužské hrdinství z přední linie, ale málokterý se soustředí i na hrdinství ženské. V roce se k tematice přiklonil režisér Stanislav Rostockij a přetavil novelu Borise Vasiljeva … a jitra jsou zde tichá do rozsáhlé, tříhodinové stopáže. V karelijské pustině, zdánlivě stranou od války a tam kde už všechny někdejší mužské obyvatele zaměstnává fronta mnohem dále na jihu, se ocitá důstojník Vaskov a jednotkou mladých dělostřelkyň. Do přísného režimu strojové mužské mysli vnášejí spontaneitu a lehkost, neochuzenou ovšem o cit dělat věci správně – a to i v rámci válečného úsilí. Rostockého film je sice film válečný, stále se ale jedná o drama neochuzené o tolik vyjevovanou šíři ruské duše. Realitu vojenských příkazů, úkolů a střelby protínají nostalgizující flashbacky oněch několika ženských protagonistek, když s obvyklou vzletnou melancholií vzpomínají na předválečnou dobu klidu a míru. Nebude určitě přehnané tvrdit, že se jedná o jeden ze základních stavebních kamenů ruského pohledu na válku: ač se nejedná o jeden z dozajista výpravných eposů, pořád je komplexní zprávou o tom, kterak ve válce neexistovaly malé či velké, důležité či méně důležité bitvy a ani větší či menší hrdinky nebo hrdinové.

Jaromír Franta

Náhoda

14:00
Režie: Krzysztof Kieślowski
Místo: Kinosál
Délka: 122 min

Drama | Polsko, 1987, 122 min

Režie: Krzysztof Kieślowski | Scénář: Krzysztof Kieślowski | Hudba: Wojciech Kilar | Hrají: Bogusław Linda, Tadeusz Łomnicki, Jacek Borkowski, Boguslawa Pawelec

Náhoda Krzysztofa Kieślowskiho bohužel patří mezi jeho polozapomenuté filmy, neboť byla zastíněna jeho koprodukční trilogií Tři barvy nebo svébytným televizním cyklem Dekalog. Přesto lze označit Náhodu za režisérův nejozvláštněnějším filmem vůbec, alespoň co se týče formální podoby díla. Rozvětvený narativ Náhody můžeme chápat jako polemiku s klasickým narativním módem, jenž je založený na lineárně směřovaném vyprávění. Kieślowski tento vyprávěcí model pozměnil – pracuje s časovou paralelitou, kdy příběh studenta medicíny Witeka alternuje ve třech různých verzích, v nichž hraje roli jen a pouze náhoda. Tento nezvyklý formální princip si následně vysloužil mnoho napodobitelů, a to například ve formě snímku Toma Tykwera Lola běží o život. V případě Náhody sledujeme ve třech paralelních vyprávěních důsledky zdánlivě banálního životního momentu, který však nakonec nabírá na fatálním významu. Právě tento kontrast zdánlivě bezvýznamných životních situací a životně důležitých konsekvencí zakládá jedno z možných čtení Kieślowského filmu jako výklad konceptu náhody. Jinak řečeno, v podstatě nikdy nevíme, jaké okolnosti, resp. jaké síly vychýlí cestu našeho života nečekaným směrem a jak není do značné míry v naší moci volně ovlivnit důsledky těchto sil.

Jan Churý

Ucho

16:30
Režie: Karel Kachyňa
Místo: Kinosál
Délka: 91 min

Drama / Psychologický / Thriller

Československo, 1970, 91 min

Režie: Karel Kachyňa | Předloha: Jan Procházka (kniha) | Scénář: Jan Procházka, Karel Kachyňa | Kamera: Josef Illík | Hudba: Svatopluk Havelka | Hrají: Radoslav Brzobohatý, Jiřina Bohdalová, Jiří Císler, Miloslav Holub, Jaroslav Moučka

Nejtrezorovější z trezorových filmů, Ucho, je pravděpodobně zároveň jedním z nejzásadnějších filmů tehdejšího československého filmového zázraku. Zcela bezpečně se jedná patrně o jeden z nejodvážnějších filmů nejen Karla Kachyni, ale i československé kinematografie během mezi lety 1948 a 1989 obecně. Všudypřítomná tíha okamžiku, prohlubující se nejistota až do paranoidních kontur i přes výsadní postavení hlavní postavy funkcionáře a jeho ženy a svíravý strach utvářejí z Ucha nebývale atmosférickým dílem. Klaustrofobní ovduší se stává čím dál tím více patrnější, čím více dochází k uvědomění si protagonistů o jejich falešné nedotknutelnosti…  Ač se nejedná o první otevřeně kritický Kachyňův film ve spolupráci se scenáristou Janem Procházkou – nelze zapomenout na obžalující drama Noc nevěsty – tvůrčí odvaha je zde ještě patrnější vzhledem k vročení. Vzhledem k počínající tuhé normalizaci a příchodu do všední prázdnoty se nelze divit, že se film objevil v kinech až v roce 1990. Ucho se stalo pro nomenklaturu filmem tím nejméně příjemným a nejméně bezpečným. Stále je tak s podivem, že se vůbec tak explicitně odsuzující a otevřeně deziluzivní – a přitom mistrovské dílo stihlo natočit.

Jaromír Franta


Noc bezMoci

20:00
Režie: Ivo Trajkov
Místo: Kinosál
Délka: 89 min

Drama | Makedonie / Slovinsko / Česko, 2015, 89 min

Režie: Ivo Trajkov | Předloha: Jan Procházka (povídka) | Scénář: Ivo Trajkov | Kamera: Milorad Glusica | Hudba: Toni Kitanovski | Hrají: Nikola Ristanovski, Verica Nedeska, Nina Jankovic, Refet Abazi, Mitko Apostolovski

Host: Ivo Trajkov

Ivo Trajkov, režisér filmu Noc bezMoci, započal filmařskou kariéru nepříliš povedenou komedií Kanárská spojka, o níž sám autor podotkl, že „vznikala jinak, než je obvykle zvykem“. Po mnoha letech a několika ale přišel na scénu s makedonskou verzí slavného Kachyňova filmu Ucho podle scénáře Jana Procházky. Chuti adaptovat český materiál nahrával i fakt, že sám Trajkov je bývalým studentem pražské FAMU. Silnou Procházkovu předlohu samozřejmě neponechal v původním provedení a převedl ji do makedonských reálií 90. let. Sledujeme tak manželský pár (na vysoce postaveném politickém činovníkovi se nic nezměnilo), jenž ve vile, nikde jinde než v hlavním městě Skopje zažívá bezesnou noc plnou strachu a paranoických obav, obdobně jako jejich „narativní kolegové“ z komunistického Československa Radovan Brzobohatý a Jiřina Bohdalová. Makedonská verze bohužel nedosahuje takových kvalit jako československý originál, přesto však jde o velmi sugestivní snímek s věrohodně zahranými charaktery. Vznik Trajkovova filmu Noc bezMoci je důkazem, že původní scénář má svou univerzální platnost a dokáže dobře fungovat i v geograficky a společensko-politicky rozdílném kontextu.

Jan Churý

Pátek

Kolonie

10:00
Režie: Florian Gallenberger
Místo: Kinosál
Délka: 110 min

Drama / Historický / Romantický / Thriller

Německo / Lucembursko / Francie, 2015, 110 min

Režie: Florian Gallenberger | Scénář: Torsten Wenzel, Florian Gallenberger | Kamera: Kolja Brandt | Hudba: André Dziezuk, Fernando Velázquez | Hrají: Emma Watson, Daniel Brühl, Michael Nyqvist, Richenda Carey, Vicky Krieps

Jako ojedinělý pokus o vhled do jedné z kapitol dějin Jižní Ameriky se pokusil Florian Gallenberger filmem Kolonie v roce 2015. Ten se soustředí na léta autoritářského režimu Augusta Pinocheta v Chile, během nichž byla založena i nechvalně proslulá sektářská kolonie „Dignidad“, kam byli umisťováni lidé nepohodlní a nepřátelští vůči režimu. Notně problematizujícím na celém Gallenbergerově snímku je ale hollywoodsky konvenční pohled: evropská produkce, známí, byť již etablovaní herci a scenáristická neoriginalita nenabídne nic jiného než naplnění žánrové formulky historického thrilleru s okázalým západně distancovaným pohledem. Ačkoliv o Chile, potažmo Pinochetově režimu, říká Kolonie máloco, stále se jedná o thriller poměrně dobře fungující, nepostrádající napětí umocněné útrapami nejen ústřední dvojice, ale i všudypřítomnou atmosférou strachu a pocitu nespravedlnosti. Pro hlubší porozumění jihoamerických dějin bude zapotřebí pátrat jinde, ideálně u filmů tamní provenience (nabízí se například tvorba Pabla Larraína), nicméně pokud co do rozestavení historických kulis je nakonec Gallenbergerovo drama vcelku povedeným pokusem.

Jaromír Franta


Kladivo na čarodějnice

12:30
Režie: Otakar Vávra
Místo: Aula
Délka: 103 min

Drama / Historický | Československo, 1969, 103 min

Režie: Otakar Vávra | Scénář: Otakar Vávra, Ester Krumbachová | Kamera: Josef Illík | Hudba: Jiří Srnka | Hrají: Elo Romančík, Vladimír Šmeral, Soňa Valentová, Josef Kemr, Lola Skrbková

Vrcholné převedení románu Václava Kaplického režisérem Otakarem Vávrou na plátno dodnes patří mezi nejsugestivnější vyobrazení boje jedince proti zlovolné moci. Vyprávění se soustřeďuje na inkviziční procesy z konce sedmnáctého století ve Velkých Losinách, kdy šlo o konflikt světské moci proti prostým lidem. Kladivo na čarodějnice se vyznačuje zoufalostí a s ní spojenou bezmocí na straně jedné, jíž představuje příslušník církve Alois Lautner, a krutostí a neomezenou mocí na straně druhé, kterou zastupuje inkviziční soudce Jindřich František Bobliga z Edelstadtu. Lautnerovo marné lamentování nad nespravedlností a manipulativností inkvizitorů obsahuje nesčetně odkazů a skrytých metafor, které si divák může interpretovat různými způsoby. Přesto, ač se to může zdát jako paradoxní, je Vávrova adaptace víceméně nezúčastněná, což se podepisuje na plošší psychologizaci postav. Přestože je zřejmé, kdo zastupuje dobro a kdo zlo, a diváci si tak mohou vytvořit jisté sympatie (resp. antipatie), není u postav patrné hlubší vykreslení a tím pádem máme horší možnost identifikace s nimi. Tak či tak, v době vzniku zůstalo Kladivo na čarodějnice nebývale aktuální a doposud lze tvrdit, že se jedná o nadčasový film.

Jan Churý


Město 44

14:30
Režie: Jan Komasa
Místo: Aula
Délka: 127 min

Drama / Historický / Romantický / Válečný

Polsko, 2014, 127 min

Režie: Jan Komasa | Scénář: Jan Komasa | Kamera: Marian Prokop | Hudba: Antoni Komasa-Łazarkiewicz | Hrají: Max Riemelt, Zofia Wichłacz, Tomasz Schuchardt, Michał Żurawski, Monika Kwiatkowska

Mladší polští režiséři mají v posledních letech tendenci se upírat k příběhům, které se odehrávaly na jejich území okupovaném nacistickými vojsky během druhé světové války. Na rozdíl od svých starších kolegů z tzv. polské filmové školy (kde byli činní režiséři jako Andrzej Wajda či Jerzy Kawalerowicz) jim však chybí žádoucí originalita a schopnost alespoň zaktualizovat tehdejší témata: rozhodně se nedá říci, že vznikají nové Kanály či nový Popel a démant. Mezi generaci mladých tvůrců soustředících se mj. i na historii patří i Jan Komasa. Ač jeho první dva filmy patřily mezi příjemná a svěží zpestření a svým moderním zpracováním, intermedialitou a pohráváním si se žánry sklidily zasloužený ohlas. I Město 44 si z těchto filmů bere několikero principů: autor umisťuje do středu vyprávění mladé postavy, kteří však místo problémů souvisejících s věkem musí čelit válečným útrapám. A zde přichází problém mladé polské generace: ač je zpracování tématu, resp. reálií řemeslně zvládnuto na výbornou a filmy oplývají vtahující vizuální stránkou, neustále je zpřítomňována nemalá míra patosu, s tím souvisejících kýčovitých scén a povrchních milostných linií. Město 44 naštěstí nespadá do vyloženého podprůměru; stále se dá označit za důležitý film, který rozšiřuje pohled na traumatizující události.

Jan Churý


Brazil

16:30
Režie: Terry Gilliam
Místo: Kinosál
Délka: 131 min

Drama / Fantasy / Sci-Fi | Velká Británie, 1985, 131 min

Režie: Terry Gilliam | Scénář: Terry Gilliam, Tom Stoppard, Charles McKeown | Kamera: Roger Pratt | Hudba: Michael Kamen | Hrají: Jonathan Pryce, Robert De Niro, Katherine Helmond, Ian Holm, Bob Hoskins

Kam jinam se zbývá uzavřít před tvrdou realitou světa než do své mysli? Bezvýznamný glajchšaltovaný úředníček Sam Lowry se už nějakou dobu pokouší si rekonstruovat ve svých snech vlastní svět: idealizovaný, barvitý, svět, kde nefunguje gravitace a kde zachraňuje tajemnou krásku v nesnázích. Lowryho hyperrealita ale zpravidla nemá dlouhého trvání – po ní následuje jen probuzení se do šedivé matérie kanceláří, úředních dokumentů a přetrvávající paranoie, za níž stojí orwellovsky nastavený byrokratismus. Schizofrenní svět hlavního hrdiny se ale začne sjednocovat, když začne opravovat jistý závažný úřední omyl – a v tu chvíli zjišťuje, že sny nemusí být až natolik odloučeny od reality. Brazil, pojmenovaný podle neustále se navracející skladby skladatele Aryho Barrosa, spřádá tkaniva fantasmagorie a dadaismu, tematizuje únik od reality v dystopickém světě manipulace a neexistujícího osobního života. Terry Gilliam ukazuje zrcadlo, jež pod imaginativní krustou zpřítomňuje pochmurnou vizi světa o společnosti svázané nejen pravidly, ale i donucené nevybočovat z bezbarvého průměru. Nebyl by to ale Gilliam, pokud by nabízel jen kafkovskou bezvýchodnost. Stejně jako Lowryho mysl je i film rozpolcený mezi depresivitou á la 1984 a bizarním, na hranu vyostřeným humorem.

Jaromír Franta



Bitva o život

17:00
Režie: Roman Vávra, Miroslav Janek, Vít Janeček
Místo: Aula
Délka: 88 min

Dokumentární | Česko, 2000, 88 min

Režie: Roman Vávra, Miroslav Janek, Vít Janeček | Scénář: Miroslav Janek, Vít Janeček, Roman Vávra | Kamera: Miroslav Janek, Vít Janeček, Roman Vávra

Host: Richard Němec

Bitva o život nás zavádí do dnes trochu nesrozumitelné doby, kdy nebyl internet, mobily měli jen vyvolení a youtube, kde se dnes zcela běžně objevují filmy mladých tvůrců, byl sci-fi, jehož existenci si uměl průměrný vesničan sotva představit. V téhle době nebylo jednoduché natočit film na filmový pás, znamenalo to poměrně značný rozpočet, a proto se módními staly povídkové filmy, kdy v rámci jednoho celovečerního filmu mohli diváci vidět několik kratších filmových útvarů. Často se stávalo, že se kamarádi domluvili na jednom tématu, na kterém společně pracovali. Takovým kamarádským počinem je i Bitva o život režisérů Miroslava Janka, Víta Janečka a Romana Vávry, kteří si jako společné téma zvolili svérázné bytosti na české vesnici. Po dobu jednoho roku tak se tak vraceli každý do jedné vesnice, kde sledovali místní folklór, tradice, bály, karnevaly, žranice, ale také docela obyčejný život, který se stává zábavným, ačkoliv je vlastně docela obyčejným a nudným. Pro Víta Janečka i Romana Vávru byla Bitva o život první zkušeností s kinem a jeho diváky a pro diváky v kině to byl jeden z prvních dokumentů, které mohli vidět na plátnech kin.

Ondřej Šír


Selský rozum

19:30
Režie: Vít Janeček, Zuzana Piussi
Místo: Aula
Délka: 73 min

 Dokumentární | Česko, 2017, 73 min

Režie: Vít Janeček, Zuzana Piussi | Kamera: Vít Janeček, Zuzana Piussi | Hrají: Bohumír Rada, Jakub Patočka, Zuzana Vlasatá, Andrej Babiš, Taňa Králová

Host: Vít Janeček, Zuzana Piussi

Čerstvý dokument přináší aktuální reflexi fungování vlády Andreje Babiše, resp. úspěšnost a legalita jeho podnikatelských aktivit. Tvůrci dokumentu, partnerský pár Vít Janeček a Zuzana Piussi, strávili na přípravě filmu několik let zevrubnou investigativní prací. Výsledkem se stal informačně velmi obsáhlý dokument, který se neopírá jen o notoricky známé a ploché skutečnosti z novin, ale i o autory získané detaily při jejich workoholickém extrahování faktů z úst řady podnikatelů a zemedělců. Autorská dvojice pracuje s nemála zdroji. Velmi důležitou roli hraje například rozhovor s moravským sedlákem Bohumírem Radou, který s Andrejem Babišem dříve spolupracoval a který posloužil jeden z mnoha cenných „informátorů“ v rámci celého snímku. Bez přehánění určitě lze tvrdit, že má Selský rozum - stejně jako před dvěma lety Matrix AB Víta Klusáka - slušně našlápnuto k tomu, aby se stal tuzemským celospolečenským fenoménem. Už teď se kolem Piussi a Janečkova snímku rozvíjí mnoho od sebe odvislých diskuzí, jež si kladou za otázku, do jaké míry je dokument objektivní, resp. zda nejsou dokumentaristé někým ovlivňováni nebo zda pouze nerecyklují již známé zdroje a nestaví je do nových a zdánlivě šokujících kontextů.

Jan Churý

Květinářka

19:30
Režie: Hak Pak
Místo: Čítárna
Délka: min

Muzikál / Drama | Severní Korea, 1972
Režie: Hak Pak | Scénář: Kim Ir-sen (divadelní hra)

Severní Korea a muzikál? V kinematografii je nakonec možné vše, dokonce i fakt, že autorství není připisováno nikomu jinému než věčnému vůdci Kim Ir-senovi. Bizarní snímek zahaluje silná rouška tajemna. Už jen představa despotického vládce jako autora budí kulantně řečeno lehký úsměv a nastoluje otázku, zda jeho přínos je reálný anebo šlo jen o propagandastickou hru ve spojitosti s jeho nebývale silným kultem osobnosti. Dle dohledatelných informací se traduje, že Kim Ir-sen napsal předlohu ve formě divadelní hry během guerillového boje za druhé světové války, z čehož vyznívá Květinářka jako silně protijaponská. I přese všechny propagandistické podtóny ale nelze Květinářce upřít jisté kvality. Vzhledem k podmínkám a zřízení KLDR žádná silná režisérská generace neměla šanci vyrůst (přinejmenším o ní nikdo neví) a ani oficiální tvůrce Hak Pak není vysloveně výjimkou. Přesto dokázal výrazně lyrizovaným způsobem ztvárnit útrpný životní příběh protagonistky. Zejména pak práce se stylistickou stránkou filmu budí až lehký úžas, kdy ve srovnání například s tuzemskými socialisticko-realistickými a výrazně ideologicky zabarvenými filmy nakonec vychází Květinářka jako vítězka.

Jan Churý

Sobota

Dvojí život Veroniky

9:30
Režie: Krzysztof Kieślowski
Místo: Kinosál
Délka: 98 min

Drama / Fantasy / Hudební / Romantický

Francie / Polsko / Norsko, 1991, 98 min

Režie: Krzysztof Kieślowski | Scénář: Krzysztof Kieślowski, Krzysztof Piesiewicz | Kamera: Sławomir Idziak | Hudba: Zbigniew Preisner | Hrají: Irène Jacob, Aleksander Bardini, Władysław Kowalski, Jerzy Gudejko, Chantal Neuwirth

Film Krzysztofa Kieślowskiho Dvojí život Veroniky je autorův první koprodukční film, jenž zároveň získal celosvětové renomé a byl úspěšný na největších filmových festivalech. Přesto se však výrazněji neliší od režisérových předchozích filmů, přičemž pokračuje v nastavených vyprávěcích a stylistických postupech. Stejně jako ve filmu Náhoda je hojně využíván prvek paralelismu. Ovšem tentokrát nejsou paralelní jednotlivé makropříběhy, ale dvě hlavní postavy jménem Veronika: Polky Weroniky a Francouzky Véronique. Obě stejně vypadají, narodily se ve stejný den, obě jsou hudebnice, obě mají srdeční vadu a obě žijí s otcem. Jejich totožný životní příběh se však rozdělí v jednom momentu, který od té doby klade divákovi otázky, jež se vztahují k nejzákladnějším otázkám lidského bytí. V tomto ohledu jde Dvojí Život Veroniky nejdále a žádný jiný Kieslowského film před tím ani potom se mu nevyrovnal. Možná i proto, že je ve filmu znát nejsilněji autobiografický faktor – sám Kieślowski byl tak trochu Veronikou.

Jan Churý

Otec na služební cestě

11:30
Režie: Emir Kusturica
Místo: Kinosál
Délka: 254 min

Drama | Jugoslávie, 1985, 136 min

Režie: Emir Kusturica | Scénář: Abdulah Sidran | Kamera: Vilko Filac | Hudba: Zoran Simjanović | Hrají: Predrag Manojlović, Mirjana Karanović, Mira Furlan, Pavle Vujisić, Slobodan Aligrudic

Snímek Otec na služební cestě je neklamným důkazem faktu, že Emir Kusturica určitě netočil jen bláznivé komedie jako Černá kočka, bílý kocour či Arizona Dream. Neustále obnovované téma utužování a opětovného rozpadávání se rodinného kruhu nenabírá v Otci do takové míry groteskní podobu. Ač vzniklý v osmdesátých letech, tedy ještě v době politiky jedné strany, jedná se o film otevřeně kritický vůči přehmatům vlády v době oddělení se titovské politiky od pevné ruky téměř-ničím-neomezeného vládce Stalina. V pochmurné – a zároveň do jisté míry vlivem optiky šestiletého Maleka nostalgizující – vizi jugoslávské totality se mimoto střetává i dětská nevinnost a důvěra s krutým světem dospělých a jejich uvědomění si bolestné reality. Kusturica nezapře smysl pro všední komiku na pozadí národních dějin, ve stejné míře se ale i s naprostou citlivostí melancholicky zamýšlí nad pevností svazků mezi členy zakoušené rodiny. Pokud stojí Kusturicovy bizarní nadsázky o vesnickém životě na jedné straně, stává se jeho raná tvorba zrcadlově přesnám opakem: Otec na služební cestě je v kontextu celé jeho kariéry spíše na mollové stupnici. O veškerých kvalitách nakonec svědčí i získání Zlaté Palmy na festivalu v Cannes, přičemž se jednalo o první jugoslávský film.

Jaromír Franta


Mžitky

14:15
Režie: Andrzej Wajda
Místo: Kinosál
Délka: 98 min

Životopisný / Drama / Historický

Polsko, 2016, 98 min

Režie: Andrzej Wajda | Scénář: Andrzej Mularczyk | Kamera: Paweł Edelman | Hrají: Bogusław Linda, Aleksandra Justa, Zofia Wichłacz, Krzysztof Pieczyński, Szymon Bobrowski

Andrzej Wajda podrobuje na absolutním sklonku své kariéry diváka tvrdé zkoušce. Jeho poslední film Mžitky sice možná začíná poválečným entuziasmem a idealizací studentského a uměleckého života, postupně se ale začíná svírat do socialistické bezútěšnosti, kdy nikdo z výrazných umělců nedostává prostor dále svobodně tvořit. Takový osud se začíná příst okolo slavného malíře Wladyslawa Strzeminskeho. Ten se na akademickém poli stává vlivem nomenklatury vyděděncem a to vzhledem k buldočímu vzdoru vůči ždanovovským tezím a tudíž i vůči uniformovanosti umění. Navzdory Wajdově vysokému věku v době natáčení není film dílem kreativní stařeckosti, ale dílem oplývající tvůrčí suverenitou. Zobrazení Strzeminskeho donquijotského boje proti neúprosné totalitě je nemilosrdnou sondou do absurdní doby, kdy byla umělecká sféra donucena být cokoliv – jenom ne neužitečná, jenom ne nevelebit atributy socialistického života. Mžitky jsou nepochybně krutým a rozčilujícím zážitkem, ve stejné míře ale přínosným natolik, až se nabízí takřka klišovitě říci: „Takových filmů se musí – a to nejen v polském kontextu – točit více.“

Jaromír Franta


Evropa, Evropa

16:15
Režie: Agnieszka Holland
Místo: Kinosál
Délka: 112 min

Drama / Válečný / Historický

Německo / Francie / Polsko, 1990, 112 min

Režie: Agnieszka Holland | Scénář: Paul Hengge | Kamera: Jacek Petrycki | Hudba: Zbigniew Preisner | Hrají: Marco Hofschneider, Julie Delpy, René Hofschneider, André Wilms, Andrzej Mastalerz

Nejslavnější film Agnieszky Hollandové Evropa, Evropa byl do té doby v její filmografii ojedinělý. Hollandová byla do té doby známá jako jedna z představitelek hnutí kina morálního neklidu, ve kterém se svými polskými kolegy kritizovala společensko-politické ovzduší v jejich zemi. Renomovaná polská režisérka se po emigraci do Francie v roce 1981 chopila nosného tématu inspirovaného skutečnými událostmi. Jde o příběh mladého židovského chlapce Solomona, který za druhé světové války zažívá až odysseovskou pouť. Z nacistického Německa prchá do Polska, kde však po německé invazi a následné okupaci dlouho nevydrží a přesouvá se dál do sovětského území. Ani tam však dlouho nevydrží a vlivem několika nepříjemných okolností se dostává zpět do spárů nacistických vojsk. Paradoxně se ale stane čelem nechvalně proslule Hitlerjugend, což dodává celému vyprávění notnou dávkou absurdity… Evropa, Evropa může svým dětským hrdinou putujícím válečným světem evokovat tíživé drama Elema Klimova Jdi a dívej se. Na rozdíl od něj však nepůsobí tak syrovým způsobem a svým absurdním a až komickým vyzněním připomíná nakonec spíše fantaskní putování napříč dějinami bizarního antihrdiny Oskara Matzeratha v legendární knize (a posléze adaptaci) Plechový bubínek.

Jan Churý

Je třeba zabít Sekala

18:30
Režie: Vladimír Michálek
Místo: Kinosál
Délka: 109 min

Drama | Česko / Francie / Polsko / Slovensko, 1998, 109 min
Režie: Vladimír Michálek | Scénář: Jiří Křižan | Kamera: Martin Štrba | Hudba: Michał Lorenc | Hrají: Olaf Lubaszenko, Bogusław Linda, Jiří Bartoška, Agnieszka Sitek, Vlasta Chramostová

Host: Jan Gogola

Je třeba zabít Sekala patří s přehledem mezi nejambicióznější a nejsuverénnější české tituly devadesátých let. Vladimíru Michálkovi se tyto ambice podařilo naplnit: 10 Českých lvů je toho zřejmým důkazem. Přitom je ale „Sekal“ tematicky nejednoznačný snímek. Někdo v něm může vidět válečné drama, někdo zase western a někdo přímo antickou tragédii. Ve skutečnosti přebírá od všeho trochu. Příběh se odehrává na hanácké vesnici Lakotice během druhé světové války, kdy do ní přijíždí gestapem stíhaný sedlák Jura Baran. Bodrý mladík Baran se během chvíle stane středobodem zájmu vesničanů, neboť se jako jediný nebojí vzepřít tamnímu válečnému oportunistovi a kolaborantovi Sekalovi. Konflikt mezi Sekalem a zbytkem vesnice, resp. Baranem zůstává vzdor válečné době ve filmu jako jediný vyhrocený motiv. Přestože se děj odehrává během války, tak jsou válečné události dostatečně distancovány od všední reality vesnice: prakticky z ní nejde nic vidět. Stejně tak by se snímek mohl odehrávat o dvacet let dříve nebo později a na vyznění by to změnilo pramálo. Proto film mnohem více upomíná na žánrová pravidla westernu, ze zeměpisného hlediska pak ještě přesněji easternu, čemuž dopomáhají nejen záběry kamery, ale i střih a hudební vložka. Stejně tak ikonické scény zasedání „rady moudrých“ nebo závěrečný souboj dávají za pravdu tomu, že Je třeba zabít Sekala patří mezi žánrově nejdotaženější filmy.

Jan Churý

Neděle

Noc nevěsty

9:30
Režie: Karel Kachyňa
Místo: Kinosál
Délka: 88 min

Drama | Československo, 1967, 88 min

Režie: Karel Kachyňa | Předloha: Jan Procházka (kniha) | Scénář: Jan Procházka, Karel Kachyňa | Kamera: Josef Illík, Josef Illig | Hudba: Jan Novák | Hrají: Jana Brejchová, Mnislav Hofmann, Gustáv Valach, Josef Kemr, Josef Elsner

Rozpoznatelný deziluzivní a systémově kritický tón nezačal u dvojice scenáristy Jana Procházky a režiséra Karla Kachyni paranoidním snímkem Ucho, ale už o tři roky předtím Nocí nevěsty. Ta se ohlíží za temným počátkem padesátých let, kdy odpor vůči násilné kolektivizaci zjitřuje náboženská komunita. Konflikt se stává až necitelně vyhroceným, Procházka s Kachyňou jsou nezvykle krutými vypravěči: v Noci nevěsty neexistují kompromisy, dobré konce nebo vzájemné usmiřování. Z reálií tehdejšího Československa a k tomu vztažené neomezenosti vlády nad občanem a jeho právy jde mráz po zádech podobně jako u tematicky příbuznému snímku Zdenka Sirového Smuteční slavnost. Podmanivý černobílý vizuál pak dodává Kachyňově dílu na výjimečné syrovosti. Zde není místo pro humor, idealizaci či nostalgii. Noc nevěsty vypráví o jedné z nejzlovolnějších dob českých dějin bez příkras, jež byly tolik typické nejen pro nadšenecký ideologismus 50. let, ale i pro pozdější – byť o poznání méně - normalizační kinematografii. V málokterém filmu je totiž natolik patrné znehodnocení jakýchkoliv snah o optimistický náhled na nedávno minulé dějiny. Pokud znamenala československá nová vlna osamocený piedestal tuzemské kinematografie, Noc nevěsty zůstává jednou z jejích dramaticky nejvyostřenějších titulů.

Jaromír Franta


Souboj titánů

11:30
Režie: Louis Leterrier
Místo: Kinosál
Délka: 118 min

Dobrodružný / Fantasy / Rodinný | USA, 1981, 118 min
Režie: Desmond Davis | Scénář: Beverley Cross | Kamera: Ted Moore | Hudba: Laurence Rosenthal | Hrají: Harry Hamlin, Burgess Meredith, Laurence Olivier, Claire Bloom, Maggie Smith

Remaky nám neříkají jen to, jak chtějí jejich tvůrci obohatit původní látku. Dávají nám také představu o tom, jak jejich tvůrci původní látku čtou a v jakých rámcích o ní obecně uvažují. Můžeme si představit, že tvůrci druhého Souboje Titánů rozeznávají původní film jako soustavu určitých znaků, ikonických obrazů, které si divák spojí s původním filmem bez uvažování o významech či uspořádání příběhu. Všichni si pamatují okřídleného Pegasa, mechanickou sovu, jednorukého netvora, obří štíry, zrozené z krve, Medusu a především monstrózního Krakena. Snímek Louise Leterriera představuje určitou příběhovou kostru s úplně novou sadou významů a psychologických motivů. Pravidla fikčního světa a motivace postav jsou nové, tvůrci je ale drží vyprávění pohromadě právě díky motivům původního filmu. I když tedy sledujeme trochu jiné hrdiny, kteří podnikají určité akce za trochu jiných okolností, než v milované klasice, zažívají na své cestě tytéž příhody a potkávají tytéž bytosti. Perseus znovu musí zachránit princeznu před Krakenem, podniknout cestu do podsvětí, dekapitovat Medusu nebo znovu zdolat obří škorpiony. Od druhého Souboje Titánů tak nelze čekat převyprávění starého známého příběhu. Je to úplně jiný příběh, vystavěný na odkazech k původní klasice.

Filip Šula

Jsem vrah

13:30
Režie: Maciej Pieprzyca
Místo: Kinosál
Délka: 107 min

Thriller / Drama / Krimi / Psychologický

Polsko, 2016, 107 min

Režie: Maciej Pieprzyca | Scénář: Maciej Pieprzyca | Kamera: Pawel Dyllus | Hudba: Bartosz Chajdecki | Hrají: Miroslaw Haniszewski, Arkadiusz Jakubik, Agata Kulesza, Magdalena Popławska, Piotr Adamczyk

Maciej Pierrzyca je polský novinář politolog, scénárista a režisér, který ve filmu Jsem vrah sleduje osudy člověka, který se podle jeho názoru stal objetí zlovůle totalitního režimu, když byl obviněn z několika vražd a přepadení.  Případu Zdisława Marchwického se věnuje od pádu totalitního režimu v Polsku, natočil sérii reportáží, které se staly předlohou pro scénář k celovečernímu filmu, v němž  Pieprzyca klade důraz především na psychický stav hlavních hrdinů v průběhu vyšetřování. Všímá si jak nejistoty vyšetřujícího detektiva, tak velmi proměnlivých nálad domnělého vraha. Odkrývá stranické nátlaky na vyšetřovatele, protože Strana přece musí ukázat, jak silnou policii má.  Film byl s úspěchem uveden na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, kde Pieprzyca označil film za aktuální s ohledem na současné polské reformy, kdy stát zasahuje do svobody rozhodování soudů. Připomněl také, že sám vyšetřovatel ve skutečnosti velmi těžce nesl „vrahovu“ popravu, již během výkonu rozsudku musel vyhledat lékařské ošetření a když se po roce 1989 v Polsku diskutovalo o obnově procesu, zemřel na infarkt.  Film ale není věrnou rekonstrukcí případu, za stylový vzor si bere například hollywoodské filmy Davida Finchera, mnoho scén dokresluje, aby vytvořil působivé napětí, které do poslední chvíle udržuje diváka v nejistotě, jak to celé dopadne.

Ondřej Šír


Trpká úroda

15:30
Režie: George Mendeluk
Místo: Kinosál
Délka: 104 min

Drama / Romantický / Válečný

Kanada, 2017, 104 min

Režie: George Mendeluk | Scénář: George Mendeluk, Richard Bachynsky Hoover | Kamera: Douglas Milsome | Hudba: Benjamin Wallfisch | Hrají: Samantha Barks, Barry Pepper, Max Irons, Aneurin Barnard, Terence Stamp

Trpká úroda přináší z pozice kanadského filmu poněkud nezvyklé téma: Stalinem uměle vyvolaný hladomor na Ukrajině ve 30. letech. Nutno dodat, že tato historická událost nebyla doposud ve světě hraného filmu přespříliš reflektována a doteď se ji spíše zabývali dokumentaristé. Tím spíše je velká škoda, že se tak silného tématu ujal nepříliš zručný režisér George Mendeluk. Ten má za sebou desítky žánrových filmů a seriálů; bohužel se však jedná ve většinové míře o televizní produkce, které navíc nedosahují velkých estetických a formálních kvalit. Při natáčení Trpké úrody dostal do rukou poprvé možnost vést film s větším rozpočtem a poměrně slušnou plejádou herců. Na filmu lze ale bohužel snadno rozpoznat nevysokou míru kreativity a Mendelukovy umělecká invence. Spokojí se tak s rutinními válečnými scénami, rádoby šokujícími scénami (jež ve výsledku vypadají jako umělé vybočení z vyprávěcí linie) a pak jen všudypřítomná milostná klišé, jež ovšem z celého filmu vyznívají jako ta nejpřijatelnější.

Jan Churý


Opera ve vinici

17:30
Režie: Jaromil Jireš
Místo: Kinosál
Délka: 90 min

Drama / Psychologický | Československo, 1981, 91 min

Režie: Jaromil Jireš | Kamera: Emil Sirotek | Hudba: Zdeněk Pololáník | Hrají: Josef Kemr, Jan Hartl, Lenka Kucharská, Radovan Lukavský, Svatopluk Skopal

Jaromil Jireš byl již od počátků své filmové tvorby nepřímo spjatý s tematikou folklóru jihovýchodní Moravy, což nejvíce rozvinul ve filmu Opera ve vinici. Už v šedesátých letech, ještě za dob nové vlny, se Jireš vyznačoval umným zpracováním obrazové stránky v kooperaci s vyjevováním svébytného moravského kulturního prostředí, což bylo patrné v jeho vrcholném díle Žert. Od té doby se v tomto směru umlčel a k tématu se vrátil na začátku osmdesátých let ve filmu Opera ve vinici. S nápadem natočit film o mladém studentovi žurnalistiky, který proniká do krás lidového umění, přišel bez překvapení student. Byl jím písničkář Vladimír Merta. Ten v té době studoval FAMU, avšak jemu nebylo umožněno scénář zrealizovat. Povedlo se nakonec až Jirešovi, jenž ho pojal jako částečnou biografii právě o Mertovi neboli mladíkovi, který do té doby holdoval rockové muzice. Ze zemitého a žoviálního muzikanta ze Slovácka se stává právoplatný člen tamních folklórních kruhů, v nichž nachází ten „skutečný“ svět.

Jan Churý

Černí

19:30
Režie: Goran Dević, Zvonimir Jurić
Místo: Kinosál
Délka: 78 min

Krimi / Drama / Válečný | Chorvatsko, 2009, 78 min

Režie: Goran Dević, Zvonimir Jurić | Scénář: Goran Dević, Zvonimir Jurić | Kamera: Branko Linta |Hudba: Pavle Miholjević, Jura Ferina | Hrají: Krešimir Mikić, Franjo Dijak, Rakan Rushaidat, Emir Hadžihafizbegović, Ivo Gregurevic, Nikša Butijer

V roce 1991 probíhala v Chorvatsku občanská válka. Právě ve chvíli, kdy bylo uzavřeno příměří, přišla speciální vojenská jednotka Černí v týlu nepřítele o tři muže. Velitel jednotky se navzdory rozkazům rozhodne zorganizovat poslední bojovou akci. Chce vyzvednout mrtvá těla z nepřátelského území a vyhodit do vzduchu hráz přehrady, jejíž vody by obrovský kus tohoto území zcela zatopily. (Balkanfilm)